Když jsem byla tak 5mm velká a paní doktorka Juránková ukázala tátovi na ultrazvuku mou srdeční akci, prohlásil táta, že jsou to jen „vadný pixely“. Ale nebyly.
Od té doby mě neustále sledovali ultrazvukem, jak rostu a jak se hýbu. A protože nevěděli, jestli budu holčička nebo chlapeček, začali mi říkat „Ufo“.
Když byla maminka s tatínkem v Chorvatsku v Cavtatu na sjezdu Alpe Adria Cardiology Meeting, vyzkoušeli si předváděný echopřístroj. A tak vznikla tato krásná fotka.
To jsem se narodila, bylo přesne 12,55 hodin. Maminka mi na sále dala pusu a mě hned odnesli pryč. Změřili mě a zvážili a do papírů napsali „lehce nezralý novorozenec ženského pohlaví, porodní míry: 2250 g, 44 cm“.
Hned mě dali do inkubátoru. Kyslík mi pouštěli jen asi 4 hodiny a pak naznali, že ho nepotřebuji. Tátu na chvíli za mnou pustili, ale v tom rozčilení si foťák nevzal. A co na mě táta? Byl úplně naměkko.
Prvních pár dní jsem strávila v inkubátoru, kde mi ohřívali vzduch na 33 °C. Maminka měla v očích slzičky, když mě poprvé viděla. Byla jsem tak malinká, že mi už neříkali Ufo, ale „koťátko“. Kůžičku mám ještě takovou vymáčenou z plodové vody. Ale s maminkou jsme se hned poznaly, obě máme na ruce číslo sedmnáct na druhou.
Ani jsem se moc neohřála a už mě svlékli a začali na mě svítit. Prý mám žloutenku či co. Jen tak v plínečce můžu mávat nožičkama, jak se mi zachce.
Mám z toho svícení na sobě takový škaredý fleky. Prý je to normální. Ale mně se to vůbec nelíbí.
Teda, vůbec se mi nechce jíst a to mlíko, co mi dávají, to mi nechutná. Tak jim to zatím obratem vracím. Doktoři to ale nějak nevydrželi s nervama a píchli mi do ručičky takovou hadičku, kudy mi dávají glukózu.
A takto na mě svítí. Prvně mi dají „brýle“, tedy zakryjou mně očička, abych se do toho silného světla nedívala. I přes překrytá očička ale vím, že maminka za mnou přišla na návštěvu.
Jé, máma!
A jednou jsem měla takový hlad, že jsem křičela, házela ručičkama a kopala nožičkama.
Ale když mě maminka chytla za hlavičku a za nožičky, hned mi bylo líp.
Tak je mi v tom inkubátoru bez mámy smutno. Snad mě brzy dají mamince do ruky. Ráda bych se konečně napila přimo z ňadérka a začala už přibírat. Vždyť teď vážím jen 2070 g.
Tak mě dali první den do postýlky. Pěkně mě na to načesali.
Je to fuška, to sání. Ale mlíčko mi moc chutná.
A takto jsem spokojená, když jsem se od maminky napila. Vždycky u toho usnu. Vždyť taky hezky přibírám, už mám 2230 g.
Před kojením otevírám pusinku, aby máma věděla, že mně má dát napít.
A když se napiju dosyta, usnu i s mlíkem na bradě.
A takto spinkám.
pokračování o tom, jak jsem přišla domů
zpátky na úvodní stranu